Myšlenku neutrality propagovala v 90tých letech minulého století politická strana NEUTRALITA. A právě tuto stranu rozbili a zničili mocní z jiných stran. Nesnesli byť jen myšlenku, že by tato strana jednou mohla prosadit státoprávní status Československa, později rozbitého na Česko a Slovensko podle záměrů zahraničních mocností. Status, který by jí umožnil stejnou pozici, jako má dnes Rakousko nebo Švýcarsko.

Veřejnost již na tuto ideu a na tuto stranu dávno zapomněla, tak, jako zapomněla i na další politická seskupení, která na rozdíl od Neutrality, byla sestavena k jedinému účelu – rozbití hlasů voličů na zájmové skupiny navzájem protichůdné. Největším propagátorem byl Eur. Ing. Kobliha, britský emigrant, známý svou nesmírně cennou knihou Šest dnů, kdy národ věděl, o pražském osvobozovacím povstání roku 1945.

Jejich úsilí bylo v kontrapozici i k vizím expresidenta Havla, hlásajícího programovou neúčast v jakémkoli vojenském bloku včetně NATO! – což se později ukázalo jako lež dějin. Dodnes je to skvrnou na politickém působení Václava Havla, který nakonec skončil jako morální a politický podporovatel ohavné agrese NATO – USA – Británie – Německa a federátů NATO proti nevinné zemi Jugoslávii, která neuloupila ani centimetr cizího území – naopak byla oloupena o své historického Kosovo, kde vznikl umělý státeček, prolezlý zločiny a loupežnictvím mezinárodního formátu, za přispění balkánské řeznice Madeleine Albrightové–Korbelové, která měla z tohoto mezinárodního lupu osobní prospěch.

Film, který jsme včera viděli o norimberském procesu a jeho zákulisí, byl skvělý jak po stránce režijní a herecké, tak pro stránce dramatizace. Perfektní bylo též využití dokumentární pozice procesu, filmové i fotografické. Jistě reálie procesu – například promítání otřesného filmu o nacistických zvěrstvech z koncentračního tábora Buchenwald, které zajistil generál Eisenhower, byly pojaty realisticky podle doložené skutečnosti. Ovšem jiné scény, například ze vzpoury werwolfů, kteří měli údajně likvidovat generála Pauluse jako svědka žaloby, a popravit vězně Norimberka jako nacistické zrádce, patří spíše do básnické licence, oprávněné dramatickým záměrem režiséra. Nikde totiž nelze doložit z dostupných historických zdrojů vzpouru werwolfů u vězení Norimberka, jako v Mondorffu, tak v Ashcanu, kterým velel plukovník USA Mr. Ambrus. Dokládá to i čs. vyšetřovatel nacistických zločinů, gen. JUDr. Bohuslav Ečer, ve svých knihách. (Norimberský soud, Praha 1946 – Jak jsem je stíhal, Praha 1946.) Zato záběry čtení rozsudku, výroby popraviště a popravního aktu jsou naprosto věrohodné a odpovídají doloženým historickým reáliím. Z hlediska obecného pojetí pozice Sovětů na soudu však režisér plně dostál pravosti historických reálií, neboť je známo úsilí spojeneckých mocností – zejména Britů – o jakési pardonování vybrané části žalovaných, a dokonce o vynětí některých souzených skupin nacistických zlosynů z procesu – což se zdařilo například u vynětí odpovědnosti jezdecké Waffen SS.

Toto později aplikovala po rozbití SSSR i zrádcovská jelcinovská prokuratura, když například posmrtně rehabilitovala generála Waffen SS jízdy, von Pannwitze, souzeného a popraveného v SSSR roku 1947. Dnes generální prokuratura RF přehodnocuje zásadní pochybení jelcinovské éry např, v případu zločinů Katynu. Sem spadá i Pannwitzova kauza. Mimochodem, pod Pannwitzem sloužil i jistý von Schoeller, nikdy nedenacifikovaný válečník wehrmachtu, jehož manželka se opovážila restituovat a restituci prohrála po 28 letech! Ostuda českého státu. (Spravedlnost nastala i mým přičiněním a nálezy). Tito důstojníci cvičili tzv. vlasovce, kteří páchali válečné zločiny v Polsku, v Itálii a v Jugoslávii, nakonec se jedna jejich divize uchýlila do Liechtenštejnska, které tím porušilo neutralitu, když poskytlo asyl divizi kozáků ROA vlasovců pod gen. Holmstonem–Smyslovským , což Sověti i Britové vytkli Liechtensteinům! Nakonec Sověti dosáhli dobrovolného odchodu většiny kozáků do sovětského zajetí.

Sami vidíme, jako historické souvislosti navozuje film Norimberk, a také svým způsobem dokládá, že valná většina nacistických zlosynů unikala trestu – u za pomoci interventů Vatikánu – a nebyla dodnes potrestána. Výjimek dosáhli pouze Izraelci například v případech Eichmanna, a Barbieho. Řada dalších zločinců trestu navždy unikla.

Jako autor této stati podotýkám nakonec, že trestu unikl i pachatel udání mé rodiny a příbuzenstva, úředník rájeckého knížete, Sudetoněmec Tugemann, který se zasloužil o vydání dědečka legionáře gestapu a strýce odbojáře do Osvětimi a tím o jejich smrt. V mém příbuzenstvu v Osvětimi zahynul i další člen, další na sekyrárně na Pankráci a konečně další byl vězněn v Breslau. Takže se lze ztotožnit s výroky filmového sovětského plukovníka, že nacismus překreslil všechny lidské osudy, a že úsilí o spravedlnost pro miliony lidí je nadřazeno nad jednotlivými příběhy – tragediemi...